Zpět na hlavní stránku.
Domů
Sdružená obec baráčníků "STARÉ  ČIČOVICE" Kolín V.

Kroj plzeňský ženský 

 

Plzeňský kroj zaujímá mezi českými lidovými kroji zvláštní místo. Způsobila to především blízkost zámožného města, jehož vlivem se lidový kroj přizpůsobil novým tendencím, opustil přežilé anachronismy a zachoval si přitom svoji životnost. Takže v létech 1830-50 dospěl vlastně k svému vrcholu. Selský lid si tak na panství města Plzně vytvořil v 19. století bohatý, svérázný kroj se znaky, které jej na první pohled odlišují od ostatních českých krojů. Vyznačuje se umírněnými barvami, bohatými bílými výšivkami, přemírou sukní, širokými křídly na čepcích a přebohatě jemně vyšívanými plenami.
Po roce 1830, v době největšího rozkvětu kroje, měl ženský kroj tyto charakteristické rysy:
Byl bohatý a veselý, na první pohled charakterizován přeširokými zvonovými sukněmi, které trčí zvláště dozadu, protože vzadu byla látka nejvíce nabrána. Před rokem 1830 byly prý kratší, kolem roku 1830 delší. Velkou šíři vyžadovala tehdejší móda krinolín a dosahovala se množstvím spodniček. Plzeňská selka si jich navazovala 15 až 25.
Spodničky bývaly nejen plátěné a kanafasové, ale i šerkové, mezulánové apod.
Svrchní sváteční sukně byly vždycky vlněné, nejčastěji cajchovky nebo herbínky, ostré rašky nebo šerky, později se nosily i soukenné, merinové apod. V barvě byly obyčejně světlé a nazývaly se bílé, i když bílé nebyly, ale světlé, např. světlemodré, světlezelené apod. Nosily se i višňové, masové, zelené, cibulkové, sirkové a jiné. Spodní kraj lemovala barevná stužka a hned nad okrajem byla našita květovaná pentle, která zůstala vždycky dole a výše nevystoupila.
Mezi fěrtochy byl nejoblíbenější červený bavlněný fěrtoch s uzoučkými pestrými proužky, kterému se na Plzeňsku říkalo "baborák". Po roce 1850 převládaly hedvábné fěrtochy z měkkého hedvábí s malými, později velkými květy. Bíle vyšívané zástěry se braly zřídka, nejspíše na pohřby, protože bílá platila za smuteční.
Prací zástěry se zavazovaly bílými, na konci vyšitými "kalounky", které se někdy vázaly i zvlášť jako samostatný pás.
K hedvábným zástěrám se braly hedvábné stuhy, které se upevňovaly na tkanici tak, aby vzadu splývaly po sukni.
K staršímu svátečnímu kroji patřil měkký šněrovací "živůtek" s rovnými přednicemi, který byl šněrován doširoka přes punt, ale měl novější a panštější tvar než chodský. Zadní díl byl vcelku, končil cípky místo náramků, které nahrazovala jednoduchá nebo dvojitá stuha přivázaná u těchto cípků mašlemi a vpředu se živůtek šněroval do dírek v látce. Živůtek nebyl vyšíván, neboť byl zhotoven z drahého brokátu nebo z portelu, jenom vpředu byl zdoben portami. Punt k němu byl široký, srdčitý, vdané ženy však místo něho nosily peřinku. Kolem roku 1830 začínaly však pronikat i místo "živůtků" novější "lajblíčky", tj. nízké šněrovačky se svisle prošitými kosticemi, s úzkými ramínky a vpředu vystřižené, jejichž přednice dosahovaly až k sobě. Sváteční lajblíky byly hedvábné, brokátové, portelové, soukenné apod., jednobarevné se vyšívaly. Všední byly z květovaného kartounu nebo i z bílého plátna. Sukně se vázaly nad "honzíky", ale nikdy nevisely tak vysoko jako na Chodsku.
Košilka mívala baňaté rukávy střední velikosti, které u lokte byly všity do tkaného pásku, který lemoval i výstřih u krku. Teprve v pozdějším období mívaly vyšité kanýrky nebo krajku a svazovaly se červenou stuhou. Krejzlík ke krku, zhotovený z kamrtuchu a kraječkou lemovaný nebo jenom z krajky ušitý, se vázal zvlášť a svazoval se právě tak jako rukávy červenou pentlí.
Přes prsa se kladl hedvábný malý šátek, jehož konce se zastrkovaly za šněrovačku. Ve druhé polovině 19. století však ženy a dívky začaly nosit veliké a drahé šátky, které se na prsou křížily přes lajblíček a jejichž cípy splývaly ještě po sukni podle zástěry. V zimě a na všední příležitosti si braly na krk vlněné šátky.
Úprava hlavy nebyla starobylá. Škrobené malé čepečky byly mladou novinkou. Vzpomínkou na starší způsob účesu si zachovaly pouze svatební úbory nevěsty a družiček: čtyři vrkoče propletené pentlí se stočily vzadu na hlavě na plocho, upevnily se na mosaznou širokou "jahličku" a ovinuly ještě pentlí. Nevěsta si připjala nad to na temeno malý věneček s rozmarýny. Později si ovíjely do růžičky, zvláště o pohřbu čtyři copy kolem hřebene a připínaly špendlíky s korálkovými hlavičkami. Pod čepeček česaly se dívky i ženy na pěšinku a klapky, vzadu si vlasy stočily a upevnily je dvěma až třemi úzkými sametkami, které ovíjely kolem čela.
K těmto sametkám se pak přišpendlovala krajka oněch malých "mlíčkových" nebo "katýrkových", tj. mřížkovaných čepečků. V čepečku měla svobodná děvčata křídla, ještě nádhernější, nežli vdané ženy. Svobodná děvčata nosila čepečky půlkové čili kulaté, vdané ženy měly čepce trojdílné čili "chocholaté", které byly před dýnkem staženy složeným páskem od vázanky, takže dýnko chocholkovitě vystupovalo. Jestliže se čepce pro svobodné sušily a žehlily na kulaté hlavě, pro čepce vdaných žen se vkládala pod dýnko zvláštní podložka, takže se chocholkovitě vytlačila. Kromě toho se obojí čepce lišily i perutěmi vázanky. Svobodné měly klice větší, širší a rovně rozpjaté, vdané je nosily v půli přelomeny a skloněny až skoro k ramenům. Ale v obou případech, jak u svobodných, tak u vdaných byly konce křídel nádherně a pracně bíle vyšívány jako pleny.
Také pleny byly skvostně vyšívány "katry" - rostlinnými, přebohatě komponovanými ornamenty s mřížkovanými výplněmi, které jsou jedinečnými v našich krojích a které můžeme nazvat pravým druhým rokokem v lidovém podání. Zůstávaly vždycky menších rozměrů a vázaly se pod bradou, přitom nad čelem se prohýbal malý žlábek dovnitř. V zimě si braly ženy vlněné potištěné tibetky nebo jiné vlňáky.
V 19. století panovaly vesměs bílé kabátky, krátké, k pasu stažené. Vzadu končily hustě naskládanými, tvrdými, červeně podloženými varhánky a hluboký výstřih provázel veliký límec, vroubený šedým králíkem. V roce 1812 byl učiněn ústupek panské módě, ale lidový charakter se projevil v tom, že límec byl modře vyšíván tak, jako kraje úzkých dvojdílných rukávů. V létě se nosily pikové prací kabátky s měkkými faldíčky vzadu.
Krátké kožíšky z hnědé kůže, lemované černým beránkem, byly vyšívány vlnou i hedvábím a zdobeny provlékanými řemínky. Později převládly přiléhavé špenzle, tj. jupky upjaté až ke krku a v pase projmuté, s delšími šůsky na bocích.
Selské dcery chodily v nich ještě koncem minulého století. K tomu nosily hedvábné fěrtochy, hedvábné šátečky pod bradu a rukavičky na ruku.
Na nohou se dlouho nosily červené punčochy a vykrojené střevíčky na špalíčkách, svázané na nártu zelenou pentlí. Ty později vystřídaly sametové stahované "bůtky" s lakovým vykrajovaným okrajem. Není-li možno pořídit si střevíce přesně podle původních, tedy jsou přípustné jen hladké černé střevíce, bez pásku na polovysokém nebo zcela nízkém podpatku.

Přehled krojů